Výlet na Krym, 1898-1899

Forsideomslag
F. Šimáček, 1900 - 146 sider
 

Hvad folk siger - Skriv en anmeldelse

Vi har ikke fundet nogen anmeldelser de normale steder.

Andre udgaver - Se alle

Almindelige termer og sćtninger

Populćre passager

Side 99 - II Ach, pane Adame, za tvojich let tu Orient žil, stařec plný síly, básnivá hlava, romantický vzhled — nu, jaký div, že Jste se spřátelili? Pak rostlo arci, nač Váš pohled slet, pak hory se vám s nebem v jedno slily, pak fantasticky hrbil skal se hřbet a propasti se ještě prohloubily!
Side 103 - v Oreandě, přijímá listy, tajné manifesty, sám píše stále, jeho kurýr jezdí s kabelou plnou z Jalty v Sevastopol, a velkokníže skládá v dumy čelo a blýská zle svým orlím tmavým zrakem. Až naplnil se Osud. Stojí jednou Konstantin Nikolajevič a čeká, jak zvykem jeho, posla z Petrohradu; ten nejde, nejde; za to jede trojkou
Side 113 - jen k zahradě tam jedné zavedl naši zornici: Tam černý Tatar klečí v trávě a ostří nože blýskavé v nevinné hrdlo noří právě, v beránka hrdlo bělavé. Krev kouřící se proudí na zem i ruce barví pohanské — jak nezachvěly by se mrazem ty naše duše křesťanské! Hle, jak tu zlobou
Side 63 - druhé strany moře jak pohádka se modrá po prostoře Eh, slova, slova . . . Marný všecky řeči. Mé vlastní verše dnes mě nepřesvědčí, že nezpil tehdy přelud duši moji, že vskutku tam má sladká Jalta stojí!
Side 142 - Jaká hloupost!" znaveně děl. Chvíli ticho . . . Rozuměl jsem. Její drama už jsem věděl: — Zde by měly růže kvést — „Dneska vím, proč teta Frycka vždycky mne tak litovala, je to duše poetická, sama byla nešťastná — „Květ jsi, poklade můj sladký, říkala mi teta Frycka, budeš plakat, až tvé plátky vítr polem roznese!
Side 85 - vše pusto. Krámy zamčeny, nic nehne se; jen vzbuzený kůň v stáji hlasně zařičí, pak zakdákání slepičí se ozývá, av dálce kdes se katí nepokojný pes. Av jednom okně svěšená se poodkryla záclona, az oka černého jak tma jde zvědavý hled za náma. Les roste. Duby zmizely. A nad hlavou mi ševelí pinií
Side 62 - Jalta snivá, ach Jalta, Jalta, barev harmonie, div světa, zázrak, který duši zpije! Tak leží v klíně hor ... A od hřebene se ku hřebenům skvoucí nebe klene a modré, jak je spatříš jenom tuto, a za strop Jalty té je vyříznuto. A nehmotný, jak obraz nadechnutý v zelených vlnách zpola zavinuty pestří se
Side 71 - napouští ráda šatů svojich lem, by cesta, kudy ona kráčela, tou vůní ještě dlouho voněla. Miluje moře, jeho bouř i klid i barvy jeho, ráda zří je pít sluneční odlesk; z duše ráda má oblohu modrou, obzor s horama — s tím ráda mění města vír a hluk, povozy, divadla a známých pluk i
Side 39 - lodi vytrvale pecky oliv, slupky dýní, pomačkané papíry, dva, tři z racků vždy jak střely padnou do vln ... vzletí vzhůru a zoufale jaksi pouští marnou kořist z zobáků . . . Pak zas letí . . . Šedá křídla těžce švihají se vzduchem, rudé nožky přitaženy těsně k bříšku, oči ty bledé, žebrácké ty oči upřeny jsou v šumné vlny a ten
Side 41 - tu; hrají v karty, prou se, šermují prsty, křičí bezohledně, blýskají očima a třesou hlavou, že myslím už, že nože tasit budou — pak hrají dále. Sousedé si toho nevšimnou ani, jak tu všichni vůbec kol sebe bez zraku a sluchu chodí. Tam na lavičce vyhaslým svým zrakem vábí a chytá každý pohled, úsměv promenujících kolem důstojníků

Bibliografiske oplysninger