předního romanopisce, jenž srdcem i hlavou patřil polskému národu a na svět i život se díval střízlivým okem bez idealisujících brýlí, nýbrž o myšlenkovou náplň rozsáhlého jeho díla, s níž chce seznámiti a přiblížiti tak velkén u positivistovi hojnou jeho obec čtenářskou. Proto výkladu o autorovi jest věnována jen jedna z pěti obsáhlých hlav knihy; ostatní plnýma rukama čerpají z ideového bohatství jeho umění sledujíce, čím mu byl člověk, čím rodná země, čím Bůh a jaké byly jeho ideály. Je málo autorů, kteří by byli vše, co je obklopuje, tak důkladně a všestranně promyslili jako Prus: otázka dětská, studentská, ženská, selská, dělnická, řemeslnická, umělecká, problém pohlavní, problém vystěhovalectví, otázka šlechty; poměr Polska k sousedním stâtům a národům, její vlastní minulost, politické otázky vnitřní i vnější, boje stran, žurnalistika, poměr k židům, sionism, assimilace; církev a kněžstvo, náboženství a filosofie, klerikalismus, náboženské cítění prostého člověka i intelligenta, utrpení, smrt, nicota, spiritismus, čtvrtá dimense a co vše ještě bouří a žije v Prusových románech, co rozvlňuje jejich klidný povrch a neodbytně se vtírá do mysli čtenářovy! Włodek chtěl naznačiti, co Prus znamená pro polskou společnost odvahou nevyhýbat se ničemu, co doléhá na novodobého člověka, a to se inu podařilo; Prusa bude ovšem třeba hodnotiť ve všech jeho vztazích myšlenkových i estetických, ale příští pracovník rád uzná přípravnou práci, kterou vykonal svou knihou Włodek.

Že v Polsku vědecké zájmy neutuchly ani za německé okupace a že se stále hojně pracovalo, svědčí drobné publikace, jež vycházely u různých nakladatelů i ve vědeckých spolcích. Z nich A. Krausharovo vypsání dějin Salonů a literárních schůzek varšavských) jest velmi poučné. To, čeho se u nás cítila potřeba při založení Umělecké Besedy, cítili v Polsku již dávno. Nebyl to nikdo menší než sám poslední král, jenž k sobě zvával na čtvrteční obědy vynikající představitele literárního sdružení; po jeho vzoru spisovatele u sebe shromažďovali přední šlechtici, ze salonu generála Krasińského vedli klasikové boj proti romantismu, Brodziński navštěvoval skromnější salon Klementiny v Tańskich. Nejvýznamnější byl salon Luszczewských, jejichž pondělky byly hojně navštěvovány od r. 1834 a jejichž dcera, malá Deotyma, zde slavila první improvisátorské triumfy a sama pak pokračovala v tradici rodičů do vysokého věku, takže se zde vystřídalo několik literárních generací. Zajímavé byly ženské schůzky na Miodogórzu, kde se seskupily >>entusiastky«< kolem N. Zmichowské, a mužská »Cyganerija Warszawska«<, jež vedla boj proti filistrům a reakci. Líčení Krausharovo sleduje i salony pozdější, na př. u dra Benniho, kde se scházeli parnasisté, a doprovází výklady seznamy návštěvníků; pěkné jsou hojné obrázky, týkající se těchto schůzek, jež mnoho přispěly k polskému literárnímu rozvoji. Z místní histo

Alexander Kraushar, Salony i zebrania literackie Warszawskie na schylku w. XVIII, i w ubiegłem stuleciu. Warszawa, Towarzystwo miłośników historyi, 1917. Stran 65.

riografie varšavské vznikla také knížka, W. Szeląźką o Varšavě v polské poesii:10) jest z ní patrno, že Varšava byla milována i opěvována polskými básníky, z jejichž veršů autor do svého výkladu vplétá hojné citáty, ale jest psána diletantsky a nemá pevné osnovy.

Velmi slibně se utváří literárně historická škola krakovská prof. Chrzanowského, o, níž se již zmínil A. Brückner (VI., 181). V bibliotéce >>Prace historyczno-literackie«, jejíž publikace vznikly v universitním semináři zakladatelově, vyšlo r. 1918 několik pěkných studií, jež pracovní metodě v semináři Chrzanowského vydávají svědectví nejlepší. Jest z nich patrno, že byly pracovány s láskou a zájmem; metoda jest ovšem stejná, mladí badatelé neopouštějí vzoru svého učitele, ale tato metoda jest plodná a právě prof. Chrzanowski jí dospěl skvělých výsledků. A. Slapa monograficky ocenil povídky Frederyka Skarbka11) a Jan Gebethner Anny Mostowské.12) Oba zvláštními kapitolami vyšetřují, jaký byl k charakterisovaným autorům dosavadní poměr kritiky i literární historie; oba geneticky líčí jejich práce, jež rozbírají po stránce komposiční, psychologické, látkové i formální a ve vztahu k literatuře domácí a cizí; oba konečně na základě svých výsledků precisují jejich stanovisko v polské literatuře. Podobně Zofia Gąsiorowska národní význam Andrzeje Towiańského1) osvětlila podrobně psychologickým rozborem poměrů, z nichž tvůrce polského messianismu vyšel, charakteristikou jeho působení doma i v emigraci, za spolupráce s Mickiewiczem i po jejich rozchodu, a rozebrala obsahově i formálně mystické spisy mistrovy; Tadeusz Newlin-Wagner obdobně analysoval názor Slowackého na predestinaci,) na základě Popielovy postavy v básni »>Król Duch« a dospěl k závěru, že Slowacki uznává svobodnou vůli lidskou. Jak patrno, themata těchto prací jsou velmi záslužná a plodná, a jestliže ze školy Chrzanowského vyšel již pracovník tak slibný jak Waclaw Borowy, jest její význam pro polskou literární historii již dnes nesporný a slibuje v ní býti pro budoucnost činitelem velmi vážným.

O kvantitě dvouslabičných a-a jā- kmenů s původním přízvukem na koncovce a s praslovanskými dlouhými vokály. Napsal Fr. Trávníček.

K pslovanským oksytonům počítáme jména, která mají dnes přízvuk buď na koncovce ve všech pádech anebo dilem na kon10 Waclaw Szelążek, Warszawa w poezji polskiej. Warszawa, M. Arct, 1918, str. 60.

11

Aleksander Slapa, Fryderyk Skarbek jako powiescio pisarz. Kraków 1918, str. 81.

12

Jan Gebethner, Poprzedniczka romantyzmu (Anna Mostowska). Kraków 1918, str. 84.

18 Zofia Gąsiorowska, Służba narodowa w sprawie Andrzeja Towiańskiego. Kraków 1918, str. 186.

Tadeusz Newlin-Wagner, Slowacki wobec zagadnienia predestynacyi. Kraków 1918, str. 44.

covce, dílem pak na kořeni, a to zejména v akus., dat. sg. a nom., ak,, plur. Ku př. rus. borodà, ak. sg. bòrodu, nom., ak. plur. bòrody; štok. gláva (z glavà), dat. sg. glâvi, ak. sg. glâvu, pl. glâve; slovins. róka z rokà ak. sg. rokộ, nom. ak. du. roke, nom., ak. pl. rokę (vesměs z pův. rỗ —). Podrobný materiál o přízvukových poměrech oksyton podává Sedláček ve Sborn. fil. I. 193 sl.

V č. nalézáme u pslovanských oksyton dilem délku, dílem krátkou kvantitu: brána, brázda, chvála, kroupa, mouka, tráva, troubacena, brada, hlava, ruka, řeka, stěna, strana.

Jagić v IF Anz. III. 253 vysvětluje délku z postavení před přízvukem, krátkou kvantitu pak vlivem pádů s přízvukem na kořeni a s intonací taženou, jež se projevuje v č. krátkou kvantitou. Podle Jagiće vyrovnala se tedy dvojí kvantita hláva, hlávy atd.: hlavu atd. - ve prospěch krátkosti. Výklad Jagićův přijal Černý v Lfil. 24, 349, Sedláček v Lfil. 37, 26, Vondrák ve Vergl. Gr. I. 242 aj.

Uvedené studie o č. kvantitě nepřihlížejí ke kvantitě staré a dialektické. Černý sice uvádí na str. 352 stč. a dial. zíma, ale nevysvětluje poměr jeho k zima. Kul'bakin ve spise K istorii i dialektologii pol'skago jazyka - Sbornik Otdělenija russk. jaz. i sloves. sv. 73, č. 4 uvádí na str. 115 stč. strána (z mus. rkpisu IV B 12) a na str. 135 dúha (z téhož rkpisu). Bez vysvětlení. Z dialektických rozdílů všímá si K. (na str. 135) rozdílu mezi č. a slc., uváděje slc. dúša 1), dúha, hviezda, rieka a úzda proti č. duše, duha, hvězda, řeka a uzda. Vykládá pak K. tento rozdíl takto: Slova, která měla přízvuk na kořeni v ak. sg. a nom. (ak.) pl., zkrátila vlivem jejich délku také v pádech ostatních, a to v č. i slc. (a pol.). Jména s kořenným přízvukem pouze v nom. pl. zkrátila jeho vlivem délku pádů ostatních v době daleko pozdější, při čemž se pozorují neshody mezi č. a slc. (a pol.). K první skupině náležejí jména, jako ruka, zima, hlava (č. i slc.), sr. rus. rukà — rùku, k druhé jména, mající v č. kvantitu krátkou, v slc. dlouhou: č. duha - slc. dúha, řeka rieka atd., sr. rus. dugà dugù pl. dùgi.

Výklad Kul'bakinův je po stránce chronologické poněkud nejasný. Autor patrně myslí, že se první zkracování provedlo v době západoslovanské aneb alespoň polsko- československé jednoty, kdežto druhé zkracování že je z doby samostatného vývoje polštiny, č. a slc. Možná, že K. myslil při prvním i druhém zkracování na dobu západoslovans. jednoty nebo při obojím zkracování na samostatný vývoj v jednotlivých jazycích. Tyto dvě možnosti byly by méně podobny pravdě, proto vycházím z možnosti připomínané shora.

Ve smyslu výkladu Kul'bakinova byla by po prvním zkracování u řady slov již kvantita jako refleks původních poměrů intonačních a přízvukových, kdežto u jiných slov intonační a

1) Jde o nějaký omyl. Pokud mně je známo, má slc. jen duša a také Loosův slovník, z něhož K. čerpá, uvádí duša, nikoli dúša.

přízvukové poměry by ještě trvaly, a to velmi dlouho. Je jisto, že kvantita nenastoupila místo intonace a volného přízvuku rázem; byla tu jistě nějaká doba přechodná, kdy stav starý trval vedle nového. Podle Kul'bakina byla by to doba od prvního zkracování do druhého, které nastalo mnohem později než první, tedy doba velmi dlouhá. To je však sotva správné. Dále třeba míti na paměti, že typ s barytonaci pouze v nom. (ak.) pl. není typ pslovanský, nýbrž pozdější, vzniklý v samostatném vývoji jednotlivých jazyků. O tom u Sedláčka ve Sborn. fil. I. 217.

Je tedy otázka, dospěla-li vůbec k tomuto typu čeština, v níž vývoj intonačních a přízvukových poměrů nebyl tak dlouhý jako u slovanských jazyků, které mají podnes volný přízvuk. A je málo podobno pravdě, že by v oné přechodné době byl trval typ s kořenným přízvukem v jediném pádě. Spíše se zdá, že by bylo nastalo vyrovnání ve prospěch úplné oksytonace.

I kdyby uvedené námitky proti domněnce Kul'bakinově nebyly správné, byla by jí na závadu důležitá okolnost, že kvantitativní poměry č. nejsou takové, jak je udává Kul'bakin. Délku nalézáme proti krátkosti spisovného jazyka nejen ve slc., nýbrž také na půdě české, mor. a slezs., a nalézáme délku nejen dnes, nýbrž také v jazyce starém, a to nikoli pouze u slov strána a dúha. Třeba tedy vysvětliti ku př. nejen poměr mezi dnešním č. řeka a slc. rieka, nýbrž také mezi č. řeka a říka, a mezi ně. douha, slc. dúha a stč. dúha.

Kvantitativní poměry č. u pslovans. oksyton jsou tyto.

1. V jazyce spisovném a v mnohých nářečích je a) délka. u slov: brána, brázda, chvála, tráva, bída, jízda, licha, liska, svíce, žláza, jícha, kroupa, mázdra, mouka, trouba, touha;

b) krátká kvantita u slov: brada, hlava, hrana, snaha, strana, cena, středa, plena, řeka, stěna, střela, hvězda, zima, vina, duše, ruda, sluha, uzda, hřada, pata, řasa, duha.

2. V dnešních nářečích je proti stavu v I. a) délka u těchto jmen: bráda, douha, slouha, úzda, hviezda, páta, plína, řása, říka, zima, vina;

krátká kvantita pak u jmen huba (huby) = houba, krupa, trava, truba.

3. V jazyce starém jsou doklady délky u těchto jmen: dúšě, páta, slúha, stiena, strána, vína, zima.

Doklady ad 2. Pro délku: po brádě Tykač, Nářečí horácké na východě č., Člid X. 60; doudl. douha Kotsmích, O podřečí doudlebském 8, chods. douha Hruška, Dial. slovník chodský 22, slc. dúha; slc. hviezda; litom. páta Hodura, Nářečí litom. II, páta Kotík, Řeč lidu na Novopacku a Hořicku 6, do páty Tykač 60; plína Fryšová, Jihoč. Blata 64 a místy v han.; polnic. rása, řása Hošek, Nářečí českomoravské II., Podřečí polnické I. 141, polens. řása Hošek, Nářečí českomor. I. 54, 100, středobeč. řása Kašík, Popis a rozbor nářečí středobečevského 41: dbeč. říka Bartocha v Lfil. 18.420, hranic. říka Bart D. I. 86, zlins. říka t. 10; ob. č. slouha; jihoč. z iné strány Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských III. 10: jihoč. vína Dušek t. 26; klads. zejma Kubín, Lidomluva Čechů kladských 50, zejma Jireček, Podřečí východ.

Čech, ČČM 1863, 332, litom. zejma Hodura 8, pardubic. zejma Stejskal, Pardubicko, Holicko a Přeloučsko II. 66, polnic. zejma Hošek 17, polens. zejma Hošek 20, chrom. zéma Hošek, O podřečí chromeckém v Lfil. XXI. 80.

Na bývalou délku ukazuje také hostr. řika Loriš, Rozbor podřečí hornoostravského 11, 83; snad také laš. śćina Bart D. I. 100 (ze* stiena) a severoop. śćona t. I. 135 (ze * śťána změnou a v o; a je dialektickou střídnicí za pslé ě).

Pro krátkou kvantitu: jihoč. hledal huby Dušek 26, han. hobe; padaly krupy Dušek t; travy t. 26, trava Kubín v Lfil. 29, 254 (ze Strmilova), záhors. trava Bart D. II. 10, kopanič. trava` Bartoš, Osvěta 1884, 55, hořic. truba Pazourek, Lidová mluva na Hořicku 79.

Doklady ad 3.: dúha má Bibl. 1462 4b 1 (= musejni rkpis bible z r. 1462, sign. IV B 12), bude dúha t.; ve vší dúlí t. III a I; (kámen) puol páty zšíří Pref. 130; flúha Bibl. 1462 93 a 2, 39 a 2, 47 a 1, 190 b 1, 171 b 1, slúha Hus P. 180 a, 181 a, svého flúhy t. 169 b, flúze Bibl. 1462 151 a 2, 17 a 2, flúhu t. 134 a 1, 135 a 2, 76 a 1, 191 a 1, flúhu Hus P. 178b, 180 b, slauhy (nom. pl.). Knížka rýmovní v. 404 (vydání Flajšhansovo ve Sborn. fil. VI.), flúhy Hus P. 182 a, slúhy Kristovi Chelč. Siet 51 b; čtyři ftíeny t. 1926; stíeny (gen. sg.) Bibl. 146 2 188 a 2, všecky Itíeny chrámové t.; ftrána t. 121 a 2, 124 b 1, 124 a 1, od ftrány t. 154 a 1, 145 a 2, 195 a 2, k [stránie t. 117 a 2, ku pólnoční ftránie t. 144 a I, na polední ítránu t. 6 a 1, na dvě stránie t. 198 a 1; za wínu Bibl. 1462 61 a 2, wínu Kruml. 2b; zijma Štít. ř. 52b, zzijmye t. 232 b, w zýmě Ezop Truhl. 49 b, 71 a, v zeymě t. 105 b, 70 b, v Zýmě Pref. 59, 225 (třikrát), 297.

Tyto pestré kvantitativní poměry vznikly beze vší pochyby až v samostatném vývoji č. jazyka, a to v době, kdy se v č. jazyce projevovaly zřetelně jednotlivé dialekty. Je dále nepochybné, že dvojí kvantita doby dějinné vznikla z kvantity jediné, a to délky. Tomu nasvědčuje historický vývoj, který ukazuje na zkracování původní délky, nikoli však na prodlužování kvantity krátké.

Jako u slov s původní intonací raženou jáma, dráha, sláma atpod. tak také u původních oksyton nalézáme vedle délky v nom., gen., dat. sg. atd. krátkou kyantitu v instr. sg., gen., dat., lok. a instr. plur.: brána - branou, bran, branám, branách, branami. Toto zkracování typu tráva travou bylo v jazyce starém také v gen., dat., lok. a instr. du. a vyskýtalo se u všech dvojslabičných jmen s délkou. Hojné doklady stč. jsou u Gebauera, Hist. ml. III. 1, 182-186 a 214-215 nasvědčují, že jde o zjev životný.

Krátká kvantita připomínaných pádů nevznikla beze vší pochyby stejně. Ale to je otázka pro náš předmět vzdálená a také lhostejná. V historické době jeví se nám toto zkracování jako určitý typ, v starším jazyce velmi životný. Byla tedy délka slov brána, brázda atd., vzniklá z pslovanských poměrů intonačních a přízvukových, v sg. instr. atd. zkrácena vlivem činitele, vlastně činitelů nějakých jiných.

1