infinitiv, po případě hêtan + inf.). Po větě žádací (přací): v, 1567, 2950, 5037. Po větě podmínkové: v. 1548. B) Optativ funguje tu jako a) potenciál a to po imperativu: v. 1557, 1575, 1599, 1632; po adhortativu: v. 242, 1927 Cott. (Mon. má tu indikativ); po indikativu: v. 4335, 4535 (s dubitativním zabarvením; Cott. má tu indikativ); b) euktiv: v. 707, 2566, oba doklady po adhortativu (skulan + infinitiv).

Celkový tedy stav modů ve větách časových v Hêliandu mimo věty s êr a êr than jest tento: pravidlům Erdmannovým odporuje 12 dokladů indikativních a 2 optativní; zdánlivě vyhovuje toliko 8 případů.

Věty výsledkové. A) Indikativní. Po větě podmínkové: v. 893, 1375 (ve své druhé části), 1623. - Po otázce přímé n. nepřímé: v. 5218; významově náleží sem též dvě věty relativní: Po větě přácí: v. 2530. Po nepřímé řeči: v. 3715 a 4608. v. 3663, 4695 a chtěl-li by někdo uznávati zde větu výslednou v. 4049. B) Optativní. Optativ funguje tu jako a) potenciál: po větě podmínkové: v. 1375, 1481; po větě přací: v. 3395; po nepřímé otázce: v. 4594; po ostatních větách optativních: v. 1905, 2276, 5450; b) desiderativ: po nepřímé otázce: v. 303; po adhortativu: v. 4478; c) ireál: po ireální apodosi: v. 4891 a 5225.

Z vět výsledkových odporuje tedy pravidlům Erdmannovým 10 dokladů indikativních; zdánlivě vyhovuje sice všech II případů optativních, jež však lze pohodlně vysvětliti podle prin: cipu Mourkova.

Věty podmínkové. A) Indikativní. Po imperativu: v. 1524, 1643, 1933, 3237, 5195, 5888. Po adhortativu: v. 1496, 4762. Verše 945, 1328, 1474, 1493, 1628, 1718, 2715, 3266, 3283, 3729, 4795, 5368 následují po perifrasi skulan + infinitiv v hlavní větě a proto nutno je sem též počítati. Behaghelovi, který v jiných případech považoval perifrasi onu vždy za adhortativ, se tentokráte naše doklady nehodily pro jeho pravidla a proto je prostě ignoruje. Po otázce přímé: v. 919, 928, 1065, 1547, 4484, 4907. Po nepřímé řeči: v. 1480, 3620, 4081. Po větě účelové: v. 3797 Cott. (nevidíme-li zde raději s Behaghe'em nepřímou otázku). B) Optativní. Optativ lze tu opět vyložiti z povahy věty vedlejší jako a) potenciál: po imperativu: v. 1523, 3225, 3228, 3231; po adhortativu: v. 224, 1522; po větě účelové: v. 3797 Mon. (není-li to ovšem spíše věta tázací); po indikativu: v. 163, 4685. — b) dubitativ: po imperativu: v. 1084, 2425, 2935, 2938, 5197, 5560, 5585, 5588; po přímé otázce: v. 1064; po nepřímé řeči: v. 3858, 3861; po indikativu: v. 3402, 5488. c) ireál: v. 1442, 2836, 3943, 4031, 4886, 5186, 5222, 5358, 5390, 5575, vesměs ovšem po ireální apodosi, jež v dokladech 3943, 5358 a 5575 obsahuje indikativ pro silnější zdůraznění nutnosti příslušného obsahu větného.

Ani u vět podmínkových není tedy stav dokladů pro Erdmanna a jeho přívržence příznivý: odporuje mu plných 30 dokladů indikativních a 4 doklady optativní, zdánlivě pak vyho

vuje 28 případů, jichž optativ však vyplývá opět jen z povahy samé věty vedlejší.

To jest jen stručný přehled modálních poměrů ve větách, na které Erdmann výslovně vztahoval svá pravidlą. A již z této suché statistiky lze poznati, jak vratký základ měla tato pravidla a jak správnou věc zastával Mourek. Způsobem tímto probral jsem i všechny ostatní druhy vedlejších vět, protože i na ně vztahoval Behaghel často Erdmannova pravidla, a bylo vděčným úkolem, ukazovati při tom na strojenost, často i nedůslednost výkladů Behaghelových, jimiž se snažil zbaviti dokladů, nehodících se do rámce jeho pojetí. Mourkova metoda osvědčila i tu všude svou životní sílu. Nesmím ovšem zamlčeti, že u vět komparativních (skupiny A), kde srovnávají se dva obsahy stejné nebo podobné, jest stav dokladů v Hêliandu náhodou velmi příznivý pro Erdmanna - kdyby byl aplikoval pravidla svá také na tyto věty. A již to je důkazem pouhé nahodilosti tohoto stavu, nehledě k tomu, že všude lze příslušný optativ vyložiti velmi snadno z povahy věty vedlejší.

A nyní přistupuji k bolavému místu teorie Mourkovy, vzhledem k němuž právě píši tyto řádky, k nerozřešené dosud otázce o vlivu negace na modus věty vedlejší. Nevím, uspokojí-li mé řešení, ale stačí mi, vrhnu-li do šera otázky aspoň slabý paprsek světla.

Jak již uvedeno, upírá Mourek i negaci jakýkoli vliv na modus věty závislé, která prý tu zase jen sama, svou vlastní povahou rozhoduje o volbě modu. A na důkaz toho uvádí v polemikách i v hlavním díle svém »Syntaxis složených vět v gotštině« příklady z Wulfily. Ale tentokráte nemohu souhlasiti s postupem neříkám ještě se zásadou - jeho v boji proti Bernhardtovu pravidlu o vlivu negace. Bernhardt totiž praví o vztažných větách, že mají optativ, »wenn die existenz des im nebensatze umschriebenen begriffs durch eine negation im hauptsatze geleugnet wird« (citováno podle Mourka, Über den Einfluss atd., str. 279). Totéž míní také Erdmann: »Der Conjunctiv steht in der älteren Sprache überwiegend..., sobald eine Negation im Hauptsatze eine solche Wirkung auf den Nebensatz übt, dass der Inhalt desselben in das Gebiet des rein Vorgestellten oder nur Angenommenen verlegt wird.<« To prý platí zvláště o vztažných větách, »die etwas von einem Gegenstande aussagen, dessen Existenz im Hauptsatze verneint wird.« (Grundzüge der deutschen Syntax. Erste Abt., Stuttgart 1886). Bernhardt a Erdmann předpokládají tedy výslovně popření obsahu vztažné věty a z jejich dokladů jest to také patrno: Mourek však, jak se zdá, buduje vše na Erdmannově výrazu »zasahování« (das Treffen; u Mourka citováno: >>wenn die negation auch den inhalt des abhängigen satzes trifft«), čímž onen nemíní jistě nic jiného než popření vztažné věty. A tak Mourek uvádí proti Erdmannovi takové doklady, kde věty vztažné následují sice po negaci,

ale naprosto jí nejsou popřeny. Jeť přece velký rozdíl na př. mezi dokladem Bernhardtovým »ni ainshun ist.... saei haitaidau pamma namin« a dokladem Mourkovým »>ni hvazuh saei qipip mis: frauja, frauja! inngaleipip in piudangardja himine«<, který vyskytuje se také v Hêliandu, v. 1915: »Ne kumat thea alle te himine, the the hir hrôpat te mi...«. Neboť tam, v dokladě Bernhardtově, jest obsah vztažné věty skutečně popřen: nikdo se nenazývá tímto jménem..., zde, v dokladě Mourkově, rozhodně tomu tak není, obměna vztažné věty »nikdo ke mně nevolá...<< není tu možná čili: obsah relativní věty v tomto případě není (podle Bernhardta a Erdmanna) zasažen. Zde tedy Mourek po mém názoru pochybil a jeho doklady po negaci nemají vlastně významu. Proto neuvedl jsem v tomto článku podobných záporných dokladů, třebaže v státní práci své jsem i v této příčině - ovšem jen pro úplnost vědomě následoval Mourka.

Vytkl-li jsem v Mourkově postupu chybu, netvrdím tím, že Mourek hájil věc ztracenou. Naopak, v principu měl pravdu, to také svým syntaktickým citem bezpečně tušil, třeba ovšem nedokázal. Zásada jeho byla správná, jen zbraně v polemice voleny nedobře.

On správně vystihl podstatu věci, když o hořejším dokladě Bernhardtově a jemu podobných tvrdil, že tu jde vlastně jen o jedinou myšlenku zápornou, litoteticky vyjádřenou, při čemž těžiště obsahu leží ve větě vztažné, kdežto záporná věta hlavní je tu přitvořena jen pro emfasi. Tímto správným rozlišením obsahové hodnoty obou složek souvětí nalezl dostatečný důvod, aby i tu hájil modální samostatnosti věty vedlejší jakožto složky obsahově významnější. Nemohu mu však dáti za pravdu, když syntaktickou nadřízenost negace věty hlavní, která tu přece přímo popírá obsah věty vedlejší, ztotožňuje ve svých dokladech s pouhým sousedstvím věty vedlejší a záporu věty hlavní, který se tentokráte na obsah věty vedlejší vůbec nevztahuje. K této nepřesnosti Mourek byl asi sveden ostatními případy, v nichž pouhé sousedství optativu, imperativu atd. ve větě hlavní stačilo Bernhardtovi a Erdmannovi, aby z něho vyvodili svá pravidla.

Poměry v Hêliandu by mně byly v této příčině mnoho nepoučily. Jsout tu jen tři vztažné věty, negací věty řídící skutečně zasažené, t. j. popřené (v. 2014, 2127 a 3882), a protože spadají dějem do minulosti, mají podle pravidla o souslednosti časové optativ praeteriti. Dnešní Němec, podle svého cítění jazykového, mohl by tento optativ považovati za ireál, ale doklady z ostatních nejstarších germánských jazyků velí nám uznávati zde pouhý potenciál. Sledoval jsem totiž historický vývoj těchto vět v germánštině myslím, že jsem mohl důvěřovati materiálu, snesenému v různých mluvnicích (Erdmann, Blatz, Wilmanns, Mourkova Syntaxis, Delbrück, zejména jeho stať »>Der germanische Optativ im Satzgefüge« v PBB. 29, str. 201-304, atd.) a zjistil tento zajímavý fakt: v nejstarších jazykových

fazich germánštiny, v gotštině, staré severštině, staré angli · čtině, staré saštině i v staré horní němčině, jest doložen v těchto větách jen potenciál vedle ojedinělých případů s indikativem. Tento potenciál má převahu ještě v rané střední horní němčině, ale již tu a tam počíná se objevovati ireál, který brzy se rozmáhá a zatlačuje starší potenciál. Dnes užívá se v němčině v těchto větách jen ireálu nebo indikativu, kdežto potenciál objeví se jen tu a tam jako ojedinělý archaismus.

Jak si máme vyložiti tento rozdíl mezi starším a dnešním stavem? Na formální výklad, na př. že by optativ praesentis byl ponenáhlu býval zatlačován optativem praeteriti, nelze tu mysliti, protože dnes zde neběží o preteritální formu potenciálu, nýbrž o zcela zřetelný ireál. Zbývá tedy jen důvod vnitřní, obsahový: změna modu jest následek změny vnitřního pojetí. V dnešním ireálu uznávám skutečný vliv negace věty hlavní. Neboť je-li větou vztažnou vyjádřen kladný obsah, ale zároveň, vlastně již předem existence, platnost tohoto obsahu popírána, může býti výsledkem toho ve vedlejší větě podle mého soudu jen ireál, když totiž dáme větě hlavní skutečně působiti na větu vedlejší. To jest přímý důsledek, způsobený skutečným vlivem negace, a myslím, že zde by Mourek rozhodně nevystačil se svou zásadou o modální soběstačnosti věty vedlejší. Z téhož důvodu nesouhlasím s Wilmannsem, který chápu-li ho správně vidí v našem ireálu samostatný modus (Deutsche Gram. Dritte Abt., str. 276, § 140, 3.: »im Irrealis behauptet die Aussage selbständiges Leben<<.).

Střední a nová horní němčina ukazují nám tedy jasně, co může býti důsledkem eventuálního vlivu negace na větu vedlejší: nic než ireál. A s tohoto hlediska lze vážně pochybovati o správnosti toho, jestliže se dnes potenciál starších fazí vysvětluje obecně1 vlivem negace. Proč tento vliv nevynutil si již tehdy ireálu, když přece modus tento jest jinak již v nejstarších památkách dobře dosvědčen? Měl bych na to jen tuto odpověď: protože tehdy vedlejší věta nebyla v povědomí mluvícího ještě tak úzce spiata s větou hlavní, nebo jinak řečeno, protože tehdy ještě věta vedlejší rozhodovala sama o svém modu. Tím se vracím k zásadě Mourkově a myslím, že s ní pro starší onu fazi. representovanou potenciálem, zcela dobře vystačíme. Že by potenciál byl pod přímým vlivem negace věty hlavní, nedovedu si představiti. Znamenáť přece tento vliv, že negativní představa již předem jest uznávána za jedině platnou, že zatlačuje příslušnou positivní představu věty vztažné a že výslednicí těchto složek jest představa ireality, jež dochází vhodného projevu jediné v ireálu. V potenciálu jakožto dubitativu jsou sice skryty také dvě představy, positivní a příslušná negativní, ale tyto představy, proti sobě bojující, jsou celkem stejné intensity, takřka v rovnováze, negativní nepřevládá zde tou měrou jako v pře1) Srov. Erdmann 1. c. § 192, Wilmanns 1. c. § 140, Blatz, Neuhochdeutsche Gram. II., str. 801 atd.

dešlém případě. Jest tedy potenciál také výsledkem negativní složky, jenže to není negace věty hlavní, nýbrž negativní živel tají se již ve vztažné větě samé, v její dubitativní povaze. Rozhoduje tedy ve starší fazi jazyků germánských vztažná věta i po negaci o svém modu a negativní věta hlavní jest tu skutečně jen pouhý vnější index bez vlivu na modus vedlejší věty čili jest, jak Mourek praví, přitvořena jen pro emfasi. Teprve později, s pokročilým vývojem myšlení, vstoupila záporná věta hlavní v těsnější jednotu s větou vedlejší a váhou své negace posílila záporný živel v dubitativním charakteru věty vztažné, a tímto přímým vlivem změnila starý potenciál dubitativní

v ireál.

Našel jsem tedy mezi dvěma krajnimi stanovisky, Mourkovým a dnešním, obecně uznávaným, jakýsi střed, jenž oběma dává do jisté míry za pravdu. Jestliže lze v dokladech, chronologicky sestavených, sledovati vývoj od potenciálu k ireálu, proč by nebylo lze posuzovati věc také s hlediska vývojového?

Kammelovo kvalitativní rozlišování potenciálních a irealních vět vtažných ve střední horní němčině, jako by potenciál značil částečnou (t. j. jen pro určitý případ platnou), ireál úp!nou neexistenci obsahu, stává se s mého stanoviska zbytečným

právě tak, jako Ullspergrův výklad ireálu jakožto závětí nevyslovené podmínky. (Srov. W. Kammel, Modusgebrauch im Mittelhochdeutschen ZfdPh. 36, str. 86-115, a F. Ullsperger, Über den Modusgebrauch in mhd. Relativsätzen § 21 1 c, p). Nebot, co se týče Kammelova výkladu, necítím vůbec onoho kvalitativního rozdílu na př. mezi větami »>wande wir nieman hân, dër muge gerîten«< (Nibel. 497, 3 [C]) a »nû enweiz ich nieman, dër mir dâ bezzer waere« (Kûdrûn 239, 3.). Ostatně je proti Kammelovi na snadě námitka, proč tohoto rozlišování nenalézáme v starších fazích a proč také dnes již rozdíl ten neexistuje. Pojetí Ullspergrovo pak jen potvrzuje můj názor, že jen ireá! může býti výsledkem přímého vlivu negativní věty hlavní, neboť ireální předvětí lze jen tehdy doplniti, když jsme si dříve vědomi neskutečnosti příslušného obsahu. Se svého hlediska vysvětluji dvojakost středohornoněmeckého stavu takto: potenciál jest starý, pevně zakořeněný odkaz dávných dob, ireálem ohlašuje se nová epocha složitějšího myšlení, jež i v slovním výraze spojuje myšlenkové celky v těsnější jednotu.

Myslím tedy, že Mourek měl i v příčině vlivu negace proti Erdmannovi pravdu, neboť on se tehdy omezoval jen na gotštinu, v níž jest doložen jen potenciál, a ten lze, myslím, zcela dobře vyložiti podle jeho principu. Zde ještě jen ukazuji na velký rozpor, nedůslednost v Erdmannově pojetí vztažných vět: po stránce formálního jejich vzniku hledá původní stav parataxe ještě takřka v staré němčině, ale po stránce obsahové, modální podrobuje tyto věty, v pojetí jeho takřka ještě embrya hypotaxe, najednou nejsložitějším vztahům! Není třeba dokazovati, že vývoj byľ zrovna opačný.