vého sokola, aby letěl od východu k západu, od jihu k severu a pozdravil všechny bratry Slovany a jim toto zvěstoval:

»>Práznik slávi Jovane Kollare,

a sa vernom svojom zaručnicom,
on ga slávi, presretno mu bylo!<<

Pak apostrofuje Slávii, která nemohla lepšího syna zroditi a odchovati, který její slávu rozšířil po celém světě. Ona zrodila syna, kterého milují přemnozí národové, ale to není vše můj milý sokole: Što ćeš reći kroz svetove svetle : Nemac, Madžar i drugi narodi skupo cene preizrednog muža po záslugy, to pravica ište.

Neofitović obrací se k Bohu, od něhož si vyprošuje pro novomanžely zdraví, radost a veselí, a vyzývá Parnaskyně, aby zatančily a tak oslavily svátek svého miláčka, kterého svým mlékem odkojily a na rukou odchovaly na »slávu celoga Slovanstva«<.

Končí přáním, by Kollár i od něho z jeho péra přijal tento dárek, který »iztiče iz srca l'ubeznoga, dragog i iskrenog«. Dlouho má žíti na tomto světě ve zdraví a veselí a po smrti v ráji.

Básně tyto, jak jsem již podotkl, nemají ovšem nijaké literární ceny, ale jsou a zůstávají vzácným dokumentem lásky jižních Slovanů k našemu pěvci a buditeli.

Nejnovější poesie srbská se zvláštním zřetelem
k poesii vlastenecké.

Napsal Jovan Kršić.

Nejnovější srbské poesii dal mohutný výraz Aleksa Santić, dala jej, lépe řečeno, Hercegovina, země nejčistší srbské rasy. Šantić je typem originálního básníka. Začal básniti v posledních letech devatenáctého století. Jeho první slabé verše neslibovaly mnoho, ale vlastní kulturou pořád se víc a více zdokonaloval, až v novější době byl uznán za jednoho z nejpřednějších básníků srbských. Narodil se v době nacionalistické expanse a neplodného vlastenectví, kdy se psalo hodně veršů a efektu dosahovalo pouhými slovy. Tentokráte ještě nebyla doba zralá k tomu, aby se objevil skutečný vlastenecký básník. Šantić první správně chápal patriotism. Nová doba se svými demokratickými ideály nezůstala bez vlivu ani na poesii. Když srbský národ v Bosně upadl z jednoho otroctví (tureckého) do druhého, těžšího a krutějšího (rakouského), pochopil tento básník velký úkol : těšiti svůj nešťastný národ a připravovati ho k zápasu. Z úst žádného básníka nezněla by tato slova upřímněji, než zní z jeho úst: >>Mene sve rane moga roda bole.« To je intimní vlastenecký cit, soucit se zemědělskou vlastí, která nemůže být jinou než demokratickou, to je láska k ubohému lidu, jehož mravní chápání je na vrcholu dokonalosti. Šantić je skutečný básník národa, který

si zachoval mentalitu svých národních písní. Odpírati, nikoliv pokořovati se tot je myšlenka, jež proniká celou vlasteneckou poesií srbskou; je to myšlenka veskrze charakteristická pro srbský živel pod Rakouskem a její zdárné důsledky teprve teď vidíme.

Cíl své vlastenecké poesie vyslovil Šantić velmi pěkně v básni >>>Muze<<:

>>Gore nam plaču, jauci su česti,
Ustaj i crnu odeždu obuci.
Svijetli putir ponesi u ruci

I krepkom verom moj narod pričesti.<<

Všechny sociální bolesti nalézají ohlas v jeho poesii, on instinktivně projevuje vše, co je dobrého v člověku. V několika básních líčí smutné vystěhování svých krajanů do Ameriky za chlebem. »O klasje moje« je obraz agrárních poměrů v Bosně a Hercegovině, v básni »Ručak« podává reálný. obraz nosiče, unaveného prací, jak jí svůj skromný oběd chléb s cibulí, ale všemu, co líčí, dává vůni domácí půdy, ať je to krajina, člověk nebo cokoliv jiného. A jako jiní, byl i Šantić Rakouskem pronásledován, ale nepoklesl ve svém patriotismu, nýbrž jeho vlastenecký horizont se ještě více rozšířil: zahrnuje teď i Chorváty i Slovince. Výrazem toho jsou jeho poslední básně: »Novo pokolenje«, »Petru Preradoviću«, »Naš apostol«, »Pobednik« a jiné.

Šantić dovede krásně sloučiti epické prvky s lyrickými v jeden harmonický celek. Příkladem může býti báseň »Pretprazničko veče« nebo ještě lépe »Kiridžije«<, kde je docela zřetelný vliv národní epiky a sám motiv, charakteristicky kreslená postava hrdiny Mutapa Lazara, připomíná motivy z junáckých písní.

Žádný spisovatel neporozuměl srdci muslimanských Srbů jako právě on. On zná jádro této části svého národa, která kulturně zůstala za svými krajany jiného náboženského vyznání, on rozumí jejímu bolu a dovede nám předvésti před oči jejich trvalou pýchu a jejich lásku, plnou milostného žalu, touhy a hlasu tambur.

Svůj smysl pro krajinomalbu projevil mistrně, maluje pestrý obraz svého rodného města se zdravými, hezkými dívkami a konservativními lidmi. Šantićova erotika není láska mladého, svévolného člověka, je to spíše, abych tak řekl, prahnutí po lásce u člověka dospělého. To je poetická, maloměstská láska s orientálním přízvukem, láska, pro niž se pije, když je šťastná, a pro kterou se zase pije, když je nešťastná. Pocit, že se každodenně víc a více stárne, dal Šantićově lyrice silnou notu. Žal za mládím, které mizí a nikdy se už nevrátí, není u žádného srbského básníka tak vyjádřen jako u Šantiće. »Po kosama mojim popanulo inje« je celá tragedie stáří. Přes všechnu bolest, kterou je naplněn jeho život, dovede Šantić zachovati dostatečnou dávku optimismu a v básni »Poslednji let« uzavírající jeho knihu básní, vydanou na oslavu padesátých narozenin básníkových (r. 1918) praví:

»Ne misli da je ništavna senka svet,
I da je život samo prašine šaka -«

>>Mi ćemo vedri i nasmijani mret,

Ko zlatna sunčana traka.«

Šantić je z nejpopulárnějších básníků srbských. Některé jeho básně zpívají se jako národní (»Emina«), k některým sám složil melodii. Jeho dramatické práce ve verších jsou »Pod maglom« à >>Hasanaginica«. Jako ohlas balkánské války vydal básník sbírku vlasteneckých veršů »Na starim ognjištima«. Radost nad velkým vítězstvím srbským, nad osvobozením velké části srbského národa musila najíti ohlas u Šantiće, básníka, u něhož lásku k zemi a lásku k národu nelze rozloučiti.

Méně intimní, méně upřímný a teplý, ale větší virtuos formy nežli Šantić jest jeho krajan a přítel z mládí Jovan Dučić. On je básník prostředního talentu, ale literární kultura, jíž nabyl ve světě, tak doplnila jeho přirozené nadání, že je dnes z prvních jmen nové srbské poesie, neboť dovedl do srbského prostředí přesaditi mnohý vonný květ z evropské poesie.' Nedostatek citu zakrývá svými artistickými schopnostmi. To je to, co italský estet Benedetto Croce nazývá »industrií prázdnoty«. »Básník je kabinetní pracovník na těžké práci rytmu a rýmu.« To jsou slova, která napsal Dučić sám a která lze aplikovati na něho samotného. A vskutku vše, co může dáti kabinetní pracovník v poesii, to dal Dučić, ale i něco více. Výtečný styl (jeho próza je nejlepší srbská próza vůbec), bohatství výrazů, technická dokonalost veršů — to jsou přednosti Dučićova péra. Dále ještě: schopnost najíti v neznámém velikost, síla vystihnouti ráz krajiny a zobraziti duševní problémy způsobem velice půvabným a lehkým, nepřemýšleti tolik jako zachytiti reflekse. On nechce býti hlubokým a lživě vážným, on ví, že pravdu nelze najíti, ale když se jednou ona najde, nebude jejím objevitelem duch, nýbrž srdce. Láska je hlavním jeho problémem. To krásné, věčné thema zpracované ve všech nuancích, ale vždy delikátně, jeho múza nezná banálnosti. Má celou svou filosofii lásky, která je velice osobní a zajímavá. Láska je nepřítel, s kterým zápasí a kterého má rád, nepřítel, s kterým je příjemno zápasiti, třebas i býti přemožen.

Dučić je básník smutku, není pesimista, on je jen básníkem duše a proto i smutku, který je jejím odvěkým průvodcem, jako i štěstí. To je smutek, který najde svůj výraz v slze, a slzy se prolévají i z bolu i z radosti. Dučić, Hercegovec, z kraje, kde se ještě pocituje vůně moře a kam dosahují teplé mořské větry, má rád moře i popisuje ho s velkou láskou a věrností. Dubrovnické básně patří mezi jeho nejvýznamnější výtvory, ony jsou renesančními obrazy šlechtického Dubrovníka. Trochu ironie, kterou jsou ty básně zbarveny, nekazí uměleckého dojmu. V těch básních je třeba hledati jeho první vlastenecké motivy. On je vyznavač krásy a v klasickém Dubrovníku ji nalézá. »>Carské sonety<< jsou pokračováním dubrovnických básní, jenže jsou mnohem vážnější a je v nich historický moment silněji vystižen. V nich projevuje svůj jemný smysl pro umělecké zpracování motivů z historie svého národa. To není onen moderně pochopený

patriotism Šantićův k zemi a člověku, to je napájení se slavnou minulostí, poukazování na vymřelou srbskou aristokracii, panstvo, velmože a carské dvory. To je vymezená láska k historickému, esteticky krásnému momentu. Ve svých »Carských sonetech<< pokračoval básník za světové války v korfském »Zabavniku«. Docela je pochopitelno, že se v těch básních mocněji zdůrazňuje patriotický tón, ale třeba i to přiznati, že tyto nové básně znamenají po mnohé stránce minus vzhledem k jeho dřívějším pracím. Onen pravý Dučić zřídka se tu projevuje, jeho básnická potence je v úpadku. V nejnovějších básních zůstal z dřívějšího Dučiće jen Dućič-verbalista, bez dřívějších jeho dokonalostí, které stále víc a více upadají. »Srpska književna zadruga« vydala sbírku jeho nejlepších básní. Dučić je znamenitý žák francouzských symbolistů a od něho učili se mladší básníci jihoslovanští.

Nejlepší sbírka, která vznikla účinem jeho »>Carských sonetů«<, jsou »>Carské sonety«1) Miloše Vidakoviće, něžného básníka, jejž ještě mladého jako kapku rosy, pohltila světová válka. Tyto sonety nezůstávají za Dučićovými, pokud jde o obsah ani po stránce formální. Plný básnický slovník, smysl a nadšení pro dávnou tradici právem vzbuzují obdiv. Vidakovićova kniha je souhrn srbské slávy, slávy, kdy se jásalo nad vítězstvím a ukrýval se vzdech nad utrpením. Básník jako člověk vysoké kultury dovedl národní poesii dáti formu uměleckou a vybrati efektní momenty z národní epiky hrdinské. Národní poesie dala mu podnět; básník maje mohutnou sílu výrazu, mohl podati tak silné verše, které se podobají kovovým pancéřům kosovských hrdinů. Abychom se o tom přesvědčili, stačí uvésti jenom jeden verš:

>>Strašan se zamah niz polje talasa.<<

Takový výraz poskytuje představu celého kosovského boje. »Ozbiljne stroge redaju se rime<<

tof kniha Vidakovićova.

Její blíženci jsou »Kosovski božuri« D. Filipoviće, vydané na Korfu. Těchto básní vzpomínáme nejen pro jejich uměleckou hodnotu, ale i proto, že tato kniha vznikla přímo z utrpení srbského vojska za hranicemi. To je, pokud se týče sujetu, kniha totožná s knihou Vidakovićovou, ale Filipovićovi schází ona rutina spisovatelská, kterou má Vidaković, proto také u něho zůstalo více živlů z národní poesie. Je zajímavé, jak blízkost životního nebezpečí působila na výběr motivů z národní poesie. Celou knihou věje dech hrdinské smrti, každá báseň je umírání nějakého hrdiny. Je tu celá galerie junáků z národní tradice: Srda Zlopogleda, Relja Krilatica, Jugovići, Banović Strahinja, Miloš, Marko atd. »Kosovski božuri« je významná kniha, v níž básník ukázal mnoho talentu a vlasteneckého citu v době a v situaci, která se po stránce junáctví podobala kosovské.

1) Šest básní z této sbírky přinesla »Cesta« (roč. III. Sešit 15.) ve výborném překladě V. Buriana.

Žák francouzských parnasistů a největší učitel nejmladší básnické generace je Milan Rakić. On především zdůrazňuje precisnost formy, vnímání objektů a fantasii nahrazuje ekspresivním obrazem. Pesimismu se naučil Rakić u Baudelaira; jeho pesimism není všední, třpytí se jako drahý kámen několika barvami. Jeho pesimism v jedné fázi může představovati báseň >>Dolap«<, kde podává paralelu mezi životem člověka a ubohého klusáka, který neustále, bez odpočinku točí žentour. Vidí kolem sebe trávu, hladový je, ale připoután, nemůže jí dosáhnouti. Bič stále nad hlavou. Vedle něho teče potůček, má žízeň, ale nesmí se napíti. A potom to nejhorší věčně táž cesta v kruhu. Takový pesimism má všechny sympatické rysy lidského charakteru, není to nenávist, nýbrž bol života. Rakić je refleksivní básník, ale jeho reflekse se povznášejí k filosofii. Monotonie života tak procítěná a poeticky vyjádřená projevuje jemnou filosofii duše:

>>Nama biče uvek sutra što i danas,
Uvek isto piće, uvek ista čaša.<<

Pesimism z první knihy (Pesme. 1903) dosáhl v druhé pesme (Nove 1912) ještě mohutnějšího výrazu, ale ani zde není to nějaký zásadní pesimism, nýbrž spíše náladový. Je to vskutku u Rakiće jakási individuální nálada, když začíná svou báseň veršem:

>>Osećam da nešto u mom srcu trune
Lagano i stalno.<<

To je ona nota v jeho poesii, která se nejvíc uplatnila, která dala několik pesimistů mladé srbské poesii. Jako smutná píseň v tiché noci zaniká v dáli a my ji stále méně a méně slyšíme, tak i Rakićúv pesimism stává se nám méně zřejmým, ač eksistuje a trvá jako i ona píseň. Poslední jeho báseň v Srpském knjiž. glasniku (1921) dokazuje, že se neustále točí v témže myšlenkovém kruhu.

Na Kosově poli, kde padl car Lazar se svými vítězi, tạm kde vypučel božur, květ červený a modrý, ze srbské a turecké krve, básník, potomek těch hrdinů, v době, kdy za Kosovo vykonána pomsta, píše v duchu těch reků starých a dnešních. Je to především nádherná báseň s inteligentním chápáním patriotismu, »Na Gazi-Mestanu<«<. (Výborný překlad Jiřího Rubina ve »Slovanském přehledu« XV. 55.) Uvádím jenom poslední strofu :

»>A dnes až snad dojde k poslednímu boji,
bez záře, jež svitla starých reků hlavám,
položím svůj život v obět vlasti svojí,
věda, co že dávám a i zač to dávám.<<

Třeba je nějakého velkého duševního děje, třeba je nějaké dojemné události, aby člověk zapomněl vlastní bolesti. Tou událostí byla pro Rakiće balkánská válka, která ho vyzdvihla nad něho samého.

>>Smutek zapuzuji, zapomínám strasti,

neboť krev mých předků v žilách mých se pění,

starých mučedníků, kteří v obět vlasti

umírali tiše na kůl nabodeni.<<