aus Sloven. Russ. Bulg.« »Sic judicant Bulgari.« V pravopise měly by se ponechat staré značky ą, ę, ě, ú, b atd., jen při tom poznamenati: das ą hat einen tiefen, dem a sich nähernden Ton, in der Mitte etwas rhinesnirt: raka (rąka), am Ende reiner etc. Besser wäre es, als so zuflicken, neue Zeichen zu machen. Nesouhlasí s mnohými Rusy, s jistou opatrností a nedůvěrou mluví o výsledcích jejich vědeckého badání: »Ich wiederhole, auf die Classif. (starých památek) der Russen kann man sich nicht verlassen. Die meisten erklären alle alten Codd. mit à ę etc. für bulgarisch.<«< Proto zamýšlí vydati svá Monumenta tak, aby filologům ulehčil práci. V tom se nemýlil, jeho práce staly se v mnohém ohledu směrodatnými a v mnohém dnes i po stránce filologické nepozbyly ceny (I.). - Žádá Kopitara, aby mu podal některá bližší vysvětlení o nápisu na měšci sv. Štěpána3) (II., III.) a kříži Helenině (III.). — R. 1826 a 1827 znaje Šafařík jen ukázku bodjanského evangelia pokládal je za prastarý a praslovenský text. Před desíti lety rozmlouval s představeným bodjanského · kláštera o starožitnostech jeho. Poslal mu igumen z Bodjan dvě ukázky evangeliárních čtení s poznámkou, že písmo evangelia jest velmi staré. Kopitar naprosto s tím nesouhlasil a, dříve než mohl čísti o tom Kopitarův úsudek, měl již v rukou rukopis tohoto evangelia, a napsal dávno již Wideruf des Slowakischen Codex, poněvadž shledal, že rukopis tento lze klásti teprve do XV. stol., není tedy prastarý, starý jest jen pro mnichy, kteří nic staršího neviděli. Jsou to evangeliární čtení s připojenými sem i tam parafrásemi či homiliemi. »>Die Sprache ist ein Proteus, manche Stücke sind slovakisch, andere russnjakisch, andere polnisch. Unter dem Slowakischen verstehe ich das Central- oder Kernslowakische meiner Heimath: Neograd, Sohl, Gömör etc. nicht das Mährische in Pressburg, Neitra etc. Ich werde die Hf. in meiner Übersicht charakterisiren (III.).<<

To je asi vše, co můžeme z těchto dopisů podstatného vyčerpati. Jsou tu některé ještě výklady linguistické jednotlivých slovanských a řeckých slov. Není však v nich ničeho, co by ukazovalo na poměr obou mužů, jest v nich viděti ještě přátelský tón a důvěru v pomoc Kopitarovu. Šafařík jeví se jako kritický duch, přísný, neunavný badatel, který hledá pravdu a jiné zájmy pro něho ve vědě neplatí. Ač se v nich setkáváme s mnohými zprávami odjinud známými, přece v nich nalézáme nejeden příspěvek k poznání vědecké činnosti Šafaříkovy. Budou jistě ve vydání jeho korespondence na svém místě, bez nich ztratila by jistě tato na své úplnosti. Možno zdůrazniti i tu charakteristickou známku povahy Šafaříkovy, že si byl vědom své poctivé práce, o jejíchž správných výsledcích byl pevně přesvědčen. Ony mu byly zároveň takể jedinou odměnou za jeho práci s mravenčí pílí podnikanou.

5) Viz Měšec sv. Štefana. Slov. Pohľady 1907. str. 122—3; Palkovičova Tatranka I. 4. str. 59. 1837.

K vokalisaci předložek a předpon v češtině.

*

Napsal Fr. Trávníček. (Dokončení.)

*

Druhý příklad na z před slabikou jerovou je u Gebauera I, 176. Gebauer zde uvádí prostě vedle sebe zeschnúti a zsechnúti: zefchny ŽWittb. 89, 6; zeichnet Chir. 175b, zefchlym lukám Alx. V. 80 zlechnu (3. plur.) ŽWittb. 36, 2, (seno) ziechlo jest tamt. 128, 6, kosti mé ziechly t. 101, 4, zlechla jest moc má ŽWittb. 21, 16 (III22, 253). V III22, 252 pak praví, že zsechnúti je místo zeschnúti. Po něm Smetánka vykládá zsechlý v Otc. B 8a (bochník velmi zlechly) za zeschlý (ve vydání na str. 704 a 699). Zeschnúti lze hláskoslovně vyvozovati ze jozo-sochn-. Zsechnúti nemůže býti hláskoslovně ani ze *jazʊ-sōchn-, ani ne z *joz-sichn-; proto je asi Gebauer vykládá z pův. zeschnúti, Ale zsechnúti není třeba pokládati za změněné zeschnúti, nýbrž lze je vyložiti při předpokladu, že předpona měla podobu joz-. Participium l-ové mělo v mask. sing. tvar *jëz-sōchlō, participium s-ové pak v mask. a neutr. sing.*joz-sōchō, ve fem. *joz-sōchōši, v plur. *joz-sōchōše, silný aor. v I. os. sg. *joz-socho, což dalo do češtiny náležitě *jzsechl a pak zsechl, *zsech, *zsechši, *zsechše, zsech. Takto vzniklé zsech- proniklo také do fem. zsechla, neutra zsechlo, plur. zsechli atd., kde byly původně tvary *jezschla, *jezschlo, *jezschli, a dálé do infinitivu zsechnúti, praes. zsechnu atd., kde hláskoslovně čekáme *jezschnúti, *jezschnu atd. Nastalo zde vyrovnání tvarů proto, že typ *jezschla byl příliš odchylný od typu zsech. Tento vývoj lze s právem předpokládati, poněvadž je doložen jinde. Tak podle dech (z dōchō), dechši, dechše, dechl vzniklo již v staré češtině dechnut, dechnutie (Gebauer III22, 2^5), nč. dechnouti m. dchnouti (csl. dochnoti); podle partic. svetl (=*svotlō) atd. vzniklo praes. svetnu, subst. verb. *svetnutie, aor. o-svete m. svtňu atd., srovn. csl. svongti (Gebauer 1. c. 254); podle partic. a aor. tesk (z *toskō, partic. teskl (z *tʊsklo) vzniklo tesknu, tesknúti m. tsknu, tsknúti, srovn. csl. tosknoti (Gebauer 1. c. 256); podle tek, tekl (z *tōkō, *tõklõ) m. a v. tknouti (csl. tōknqti) vzniklo teknouti: von neveďal, jak teknout toho Kubín, Lidoml. Čechů klads. 12; nic nebylo teknuto Hošek, Nář. č.-mor. II1, 99; podle partic. (a aor.) *bed, *bedši, *bedše, *bedl *bōdo, *bīdoši, *bōdoše, *badlo m. -bdnouti (csl. voz- bʊng ti) vzniklo -bednouti, probednouti, na př. v mor. nář. hors.prubednót, I. sg. prubedno, imper. prubedni (partic. prubedl). Čes. zsechnúti má dále oporu v rus. изсожнуть, které ukazuje také na *jó≈-sõch-.

Docela podobný případ je nč. zdechnouti, které znamenalo původně vydechnouti (duši), zemříti. V kladštině je k němu iterativum zdechovat churavěti Kubín Lidoml. 258. Tvary s-dechjsou staré; srovn.: (člověk) nezdechne Chelč. P. 164a (Gebauer III22, 245). Tu třeba vycházeti z pův. *joz-dʊchnoti, které by dalo do češtiny *jezdchnúti. Podoba -dech- vznikla hláskoslovně v partic. s-ovém zdech, zdechši, zdechše, (=*joz-dōchō, *jbzdōchōši, *joz-dochoše, v part. l-ovém zdechl (= *joz-dõchló) a

v 1. os. aor. zdech (=*joz-dōchō). Srovn, ku př.: Ježíš vypustiv hlas veliký zdechl Ev. O1. 255b; slúha Davidóv jda cestú s bližním svým řekl jest jemu: »Přieteli, uzdrav tě bóh.« A v tu chvíli protekl jej mečem, až tu ihned zdechl Štít. Pař. 96b. Z 1. os. aor. zdech proniklo -dech- do druhých osob: Simon zdesse Pass. 298, to dietě zdesse ML. 49b (Gebauer III22, 245); z mask. zdechl do ostatních rodů: zdechla, zdechlo, zdechli a dále do infinitivu zdechnúti atd.

Táž dvojitost jako při předešlých dvou slovesech je ve spojení s předponou jaz také u slovesa čísti, Doklady, jako: zečtu, zečti, zečtiesta, zečtli, zečtený (Geb. I, 168) ukazují na *jozʊ-čôt-, partic. s-ové zčet, l-ové zčetl (tamt.) pak na *joz-čoto, *joz-čotlo. Z těchto tvarů přešlo pak -čet- do plur. v partic. l-ovém zčetli (tamtéž).

Jiný příklad na jaz před bývalou slabikou jerovou je oen. plur. z tem Ž.Kap. (Geb. I, 179) *jog tomo vedle gen. sing. ze tmy ŽWittb. (t.) *jazz tomy, a zreptati = *joz-ropotati: ač nebudú syti, i zrep:czy ŽPod. 58, 16; tělesný člověk vzúpí, zrepce ChelčP. 146b. Možná, že jde o původní vzreptati, jehož v- je odsuto; srovn.: (oni) vzrepci Hlah. žalm 58, 16 (Geb. III22, 368). Pak by všechny tyto tři doklady byly svědectvím pro voz před slabikou jerovou (=*vos-ropotati).

Smetánka 326 praví, že pravidlo o víz a vōzō, joz a jazo platí pravdě podobně také o bez(7) a roz(7), ač »toho nelze dokázati«<. Jak jsme viděli při jaz a vʊz, jde hlavně o to, třeba-li předpokládati podobu bezo a rozo vždy před následující slabikou jerovou. Ukazuje se, že to nelze ani zde. Prohlížíme-li Gebauerův materiál, vidíme, že mnohé doklady svědčí pro bezō; ku př.: beze cti ChelčP. (Geb. I, 167), bezedna ŽWittb. (169), beze lsti DalC. (173), beze lži ChelčP. (t.), beze lkánie Kruml. (t.). Tu všudy beze ukazuje na bez před bývalou slabikou jerovou (bezō čostlost-, lõğ- atd.). Ale shledáváme také doklady, kde třeba vycházeti z *bez před slabikou jerovou: bez všie brani Alx. V. (180), bez všeho Otc. (t.) *bez voš-; bez zpovědi Pass 181 *bez jezpov-; bez slévanie Vit. (177) = *bez solěv-; bez skonání ChlečP. (176) *bez sokon-; bez sváruov tamt. (178) *bez stvar-.

A podobně je při roz. Doklady, jako: rozespeš jě dissipabis ŽKap. (Geb. I, 178), rozespe Háj herb. (tamt.), popel rozespěte Pass. Klem. (tamt.) ukazují na *rozō-sōp-. Pro bývalé roz svědčí doklady: rozspe Štít. uč. 46a2, rospu (3. pl.) tamt. Táž dvojitost je u tvarů slovesa šéci s bývalým žog-. Na *rozō-žog- ukazují doklady: rozejže žádost Štít. uč. z rozešče; rozežzi mé srdce Modl. (Gebauer III22, 175). Na *roz pak doklady: když (bůh) sě rozze v hněvě ŽKlem. *roz-žže; rozzy kahanec Vrat. *roz-zzi, rozžhlo sě ŽKlem. *roz-že glo. I ně. dial. rožžu, rožu, imper. roži atd. (Gebauer 1. c.) třeba odvozovati z *roz- bg-. Dále na roz před bývalou slabikou jerovou ukazuje rozmnožiti *roz- monož-: blískanie rozmnozil ŽKlem. 17, 15; rozmnoz ksencě tamt. 64, 11.

A konečně vidíme také u předložky (předpony) ot, že nebý

valo oto vždy před slabikou jerovou. Na otō ukazují Gebauerovy příklady: otečteš Ol. (I, 168), ote dne Hrad. (169), ote dřví Hug. (170), otehnał ŽWittb. (t.), ote lvov t. (173), otemknúti (Kruml. (t.), ote všeho Modl. (180) a j. Na ot pak: ot sboru ŽKlem. =*ot- sobor-, ot sčiščenie Ž.Kap., od shřěšenie Pass., ot smutka ŽWttb. (vesměs 157), ot dnóv t. (169), ot množetva Ž.Kap. (174), ot rtóv ŽWittb. (175), ot smirti t. (177), od spadenie Kruml. (t.), ot svazkov Modl. (178) a j.

K ot ukazuje také otedchnúti: (= pronásledování) oddechnu ChelčP. IIIa (III22, 245), jehož -dech- vzniklo hláskoslovně v partic. otdech, otdechši, otdechše, otdechl, v aor. otdech *ot-dōchō atd. nebo oto-dōchō (o tom dále) a z nich proniklo do praes. otdechnúti. Z *oto-dōchnoti nelze vycházeti, poněvadž by dalo do češtiny otedchnúti. Třeba tedy vycházeti z *ot-dochnq ti, *otdchnú ti, změného v otdechnúti tak, jak bylo připomenuto.

Čes. materiál jazykový, týkající se předložek (předpon) bez, józ, ot, roz a voz svědčí tedy pro bývalou dvojí podobu jejich, bez koncového jeru i s ním. Viděli jsme, že podobu s koncovým jerem nelze vždy předpokládati před slabikou jerovou, začínající se souhláskou. Před slabikou nejerovou (i před samohláskami) předpokládáme zpravidla tvar bez koncového jeru, ku př. ot boha, rozechviti (ŠtítČ. 3, 23) =*ot boga, *roz-ochv-. Podle csl. izochodęšte, vōzōjariv že se a pod. (Vondrák 1. c.) by se zdálo, že se koncové jer ujímalo také před slabikou nejerovou. U předložek (předpon) bez, roz a ot je tento předpoklad možný, protože čes. ku př. ot boha lze odvozovati nejen z *ot boga nýbrž i z *oto boga. Ale u předložek (předpon) joz a voz vidíme zřetelně, že nedostávaly na konci jer před slabikou nejerovou, protože by pak zněly jez a vez, nikoli (j)z, vz, jak pravidlem shledáváme: z dušě, z boha, Zbraslav, vz vodu, vz bóh (vzbóh) atd. Podle nich pak lze s velikou podobností pravdě souditi, že také bez, roz a ot zůstávaly před slabikou nejerovou v původní podobě, bez koncového jeru. Csl. doklady, ostatně nemnohé, nejsou bez pochyby věrným obrazem skutečné výslovnosti, protože jde o dosti pozdní opisy originálů.

A prohlížíme-li příklady, kde jest u našich předložek (předpon) předpokládati koncové jer, je tuším patrné, že je to nejčastěji tam, kde za tímto koncovým jerem následuje slabika s jedním jerem, nikoli se dvěma: beze lsti, beze čsti, ote dne, rozespe, rozehnati, vzelže (Geb. I, 173), vzeptati (175), ze sna, ze zlosti, zežže atd. Některé případy jsou velmi poučné. Tak je doloženo, viz výše, zeschni, zeschnet, zeschlý, kde všudy za jazo byla jedna slabika jerová, ale bylo partic. *(j)zsechl, kde třeba vycházeti z joz- před následujícími dvěma jery (-sōchlo). Na zsechl ukazují, jak bylo na svém místě řečeno, tvary zsechnú, zsechla, zsechlo, zsechly (pl. fem.), zsechlý. Viděli jsme, že zdechnúti ukażuje na tvary zdech, zdechší, zdechl, kde rovněž jest vycházeti z józ- před následujícími dvěma jery (-dōchō, -dōchōši, -dochlo). Je doloženo zečtu, zečti, zečtli, zečtený, zečtiešta, kde se všudy reflektuje jozo před jerem jedním (-čot-), ale je zčet, zčetl s původním jaz- před jery dvěma

z tem

=

*

(-čotō, čotlō). Je gen. sing. ze tmy *jozo-tomy, ale gen. pl. *joz-tomo. Viděli jsme, že je sice beze všeho, ze všeho, ote všeho, ale ve spojení s bývalým akkus. vašo je vz veš. (svět) *voz-vašo, nikoli vōzō-vaša. Sloveso reptati *ropotati se dvěma jery má při sobě předponu joz- (či voz-?, viz výše) bez koncového jeru, nikoli jozaō- (võzõ-). Je praes. vzektve atd. (Geb. III 22, 137) *vōzō-kvot-, ale vzkvetl*voz-kvotlō, viz výše. Máme vzejdu, vzejdi atd., kde před bývalým jod- je vōz-, ale partic. je, srovn. výše, všed, všel ze *vzšed, *vzšel = *vōz-šodo, *voz-šo (d) lō.

=

Je-li toto pozorování správné, bylo by třeba vycházeti z podoby bez jeru i tam, kde by bylo možné český tvar vykládati také z podoby s jerem. Je to v případech, kde jde o předložky bez, ot a předponu roz přede dvěma jery. Tak na př. otčetl (odčetl jě 01. Geb. I, 168) lze vykládati z *otō-čôtlō i *ot-čôtlõ. Podle uvedených příkladů je podobno pravdě, že otčetl vzniklo z *ot-čotlo. Jiné příklady: otšel, odffyel Ben. (Gebauer III 22, 142); otmek, otmekl: odmek zámky ROL B., odmekl (Geb. I, 173); ot slez Ž Klem. (Geb. III 1, 179); bezden Ž Wittb. (Geb. I, 169). A pak by také mělo novou oporu mínění, že jesep je z *joz-sõpō, nikoli *jazōsõpō.

Fakt, že naše předložky (předpony) dostávaly na konci jer, pokud je arcit vůbec dostávaly,1) hlavně před lichou slabikou jerovou, lze tuším pochopiti dobře hláskoslovně. Před jedinou slabikou jerovou octl se koncový jer předložky (předpony) na sudém místě. A na sudých místech se jery časem v praslovanštině lišily od jerů na místech lichých; byly silné, jak ukazují jejich pozdější střídnice, plné samohlásky e, o, a atd., kdežto liché jery byly slabé, jak viděti z jejich zániku. A tak na př. jaz ve spojení s genit. tomy mohlo nejen dostati, ale také si udržeti na konci jer, poněvadž tento jer byl zesílen tím, že po něm následoval slabý jer

a to

1) Za tisku mého článku vyšla ve Sborn. filol. VII, 23-31 Hujerova studie »Praslov. vzz- a jzz- v češtině, předložená Akademii v lednu r. 1918. Stýká se tedy částečně s obsahem mého článku. Hujer v ní uvádí ještě jiné příklady než já, kde třeba vycházeti z ją≈ a vzz před slabikou, začínající se souhláskou a obsahující jer. Dále pak velmi přesvědčivě ukazuje je velmi důležité - že znění vze a ze nelze vykládati hláskoslovně z praslovans. vōzō a jazz, nýbrž že je tu e analogické podle dvojic v :ve, s: se, tedy až z doby, když již v češtině bylo proniklo jerové pravidlo. Bylo původně na př. vzberu (=*vzz-ber-): vezbrati (=*vzz-bzr-) a podle sberu : sebrati vzniklo vzberu : vzebrati. Dotekl jsem se tohoto vývoje při vzúpěti a zeschnúti: zsechnúti, ale domníval jsem se, že aspoň někdy lze čes. podobu vze a se vykládati z vōzō a józōo. Po výkladech Hujerových se tohoto mínění vzdávám a myslím, že je možné rozšířiti Hujerův výklad o analogickém vzniku podoby vze a ze také na předložky (předpony) beze, ote a roze. Nejde tu o praslovans. bezz, otz, rozz, nýbrž bez, ot, roz a -e je buď prostě analogické podle s: se, v: ve, k: ke nebo vkladné, odstraňující nesnadnou skupinu souhláskovou (beze Isti, otečteš).